Když se řekne solitér, většina lidí si představí zelené pozadí, sedm sloupců karet a na konci výhry poskakující karty na monitoru. Hry, ve kterých jeden člověk skládá karty podle pravidel, jsou ale o dvě stě let starší než osobní počítače.
Trpělivost a samota
V angličtině se těmto hrám říká dvěma jmény. V Británii patience, tedy trpělivost, v Americe solitaire, což znamená samotář. Starší je jméno patience, které se podle Wikipedie objevuje v britských i amerických zdrojích jako první. Jméno solitaire se v Severní Americe ujalo až ve 20. století. Česky se těmto hrám říká solitér, ale také pasiáns, což je převzaté z francouzského patience.
První známý popis z roku 1783
Nejstarší známý popis hry pro jednoho hráče s kartami vyšel v roce 1783 v německé sbírce her Das neue Königliche L’Hombre-Spiel. Hra se v ní jmenuje Patience. Starším příručkám ze 17. století, například anglické knize The Compleat Gamester z roku 1674, takové hry ještě chybějí.
Wikipedie zmiňuje zajímavou souvislost. Kolem roku 1765 se rozšířilo vykládání karet, tedy věštění z karet rozložených podle určitého vzoru. Krátce nato se v literatuře objevují i první solitéry. Je možné, že lidé, kteří znali rozkládání karet na stole, z něj postupně udělali hru.
Francie, Rusko a viktoriánská Anglie
Na začátku 19. století byly solitéry oblíbené ve Francii. První kniha věnovaná jen jim vyšla v roce 1826 v Rusku. Do Británie a Ameriky se hry dostaly ve druhé polovině 19. století.
V Londýně vydal v roce 1860 William Henry Cremer pod pseudonymem Perseverance knihu s názvem Patience. Dnes se nezachovala a víme o ní jen ze soupisů knih. Za první anglickou sbírku se proto často považuje kniha lady Adelaide Cadoganové Illustrated Games of Patience z doby kolem roku 1870. Její druhé vydání nese rok 1874.
V Americe napsala první příručku Ednah Dow Littlehale Cheneyová v roce 1869. William Brisbane Dick vydal v roce 1883 knihu Dick’s Games of Patience a Mary Whitmore Jonesová od roku 1888 popsala v sérii knih kolem 250 různých solitérů.
Mezi solitéry se objevují i jména slavných lidí. Jedna hra se například jmenuje Napoleon at St Helena, tedy Napoleon na Svaté Heleně. Známá je i jako Forty Thieves, Čtyřicet loupežníků. Jméno je ale spíš ozdoba než doklad, že ji Napoleon hrál.
Jak vznikl Klondike
Klondike je dnes nejznámější solitér na světě, ve starých příručkách ale není. Nejstarší známá pravidla vyšla v roce 1907 v knize Hoyle’s Games pod jménem Seven-Card Klondike. Hrálo se s braním po třech kartách. V roce 1913 už příručka Official Rules of Card Games uvádí jednoduše Klondike a karty se v ní berou po jedné.
Odkud přišel název, není jisté. Často se spojuje se zlatou horečkou na Klondiku v kanadském Yukonu na konci 19. století. Wikipedie ale upozorňuje, že pro tuto souvislost neexistuje přímý doklad.
V Americe se Klondiku dlouho říkalo Canfield, možná proto, že se hrál o peníze v kasinu Canfield v Saratoga Springs. Dnes se ale jako Canfield v Americe označuje jiná hra, které Angličané říkají Demon.
V kasinech se z Klondiku stala hazardní hra známá jako Las Vegas Solitaire. Wikipedie uvádí příklad: hráč zaplatil 50 dolarů a za každou kartu, kterou dostal na základnu, mu kasino vyplatilo 5 dolarů. Karty se v ní berou po jedné a balíček se smí projít jen jednou.
Windows 3.0
Rozhodující zlom přišel v roce 1990. Microsoft přidal do Windows 3.0 hru Solitaire, verzi Klondiku. Naprogramoval ji v létě 1988 Wes Cherry, který byl tehdy v Microsoftu na stáži. Karty nakreslila Susan Kare, designérka, která předtím navrhla ikony pro první počítač Macintosh.
Hra měla i praktický smysl. Mnoho lidí tehdy poprvé sedělo u počítače s myší. U solitéru se naučili kliknout, táhnout a pustit a nikdo jim to nemusel vysvětlovat. Podle údajů, které Microsoft sbíral, patřil Solitaire mezi tři nejpoužívanější programy ve Windows.
Solitér byl součástí každé verze Windows od roku 1990 až po Windows 8.1. V roce 2012 Microsoft vydal Microsoft Solitaire Collection, kterou vyvinula firma Arkadium. Při 30. výročí v roce 2020 Microsoft odhadoval 35 milionů hráčů měsíčně. V roce 2019 byl Microsoft Solitaire uveden do Světové síně slávy videoher v muzeu The Strong v americkém Rochesteru.
Hra, kterou matematika neumí spočítat
Přestože je Klondike tak známý, nikdo přesně neví, jaká je šance na výhru. Při hře, ve které by hráč viděl všechny karty, se dá vyřešit asi 82 procent rozdání při braní po třech. Skutečný hráč skryté karty nevidí, a proto je jeho šance nižší. Matematik Persi Diaconis označil nemožnost spočítat přesné číslo za jednu z ostud aplikované pravděpodobnosti.
Solitér dnes
Solitér na HoyHopu je Klondike tak, jak ho známe z Windows: sedm sloupců, čtyři základny a braní po jedné nebo po třech kartách. Přibyla v něm denní výzva, stejná pro všechny hráče a vybraná tak, aby se dala vyřešit. Zahrát si ho můžeš tady. Pokud hru znáš jen zběžně, pomohou ti pravidla solitéru Klondike a tipy a strategie.